Chtěl bych se na chvíli zaměřit na jednu věc, o které se podle mě mluví mnohem méně než o platech, kariéře nebo pracovních podmínkách. Na to, co s člověkem udělá cestování. To je totiž přímou součástí práce v zahraničí a pro mnoho lidí je to možná ten úplně největší důvod, proč vůbec odjíždějí.

Já jsem měl dobrodružnou povahu odjakživa. Objevování neznámých míst mě vždycky nabíjelo adrenalinem a měl jsem pocit, že prožívám dobrodružství podobná těm, o kterých jsem jako kluk četl v knížkách. Jenže jsem nevyrůstal v rodině, kde by bylo normální každé léto odletět na druhý konec světa.

Cestování bylo drahé a pro mě tehdy prakticky nedostupné.

Tak jsem si našel jinou cestu.

Rozhodl jsem se, že budu cestovat prací.

Najednou to dávalo dokonalý smysl. Mohl jsem poznávat nové země, nové lidi, profesně růst a zároveň si vydělat peníze, o kterých se mi doma ani nesnilo. Připadalo mi to jako životní hack.

Pamatuju si, jak jsem se po své první sezóně těšil domů. Byl jsem přesvědčený, že budu celé večery sedět s kamarády, vyprávět historky z ciziny, ukazovat fotky a navážeme přesně tam, kde jsme před několika měsíci skončili.

Jenže ono to tak úplně nefunguje.

První návrat domů je skvělý. Druhý taky. Ale postupně se začne dít něco, co si zpočátku ani neuvědomujete. Vy se měníte, zatímco doma se vlastně nemění skoro nic.

Najednou zjistíte, že už se vám nechce pracovat za český plat, když víte, že o pár set kilometrů dál můžete vydělat dvakrát nebo třikrát tolik. A dává to smysl. Jakmile jednou ochutnáte, že váš čas může mít mnohem vyšší hodnotu, jen těžko ho prodáváte zpátky za zlomek ceny.

Tak odjedete znovu. Další sezóna. Další země. Noví kamarádi, nové zážitky, možná nová přítelkyně z úplně jiné kultury. Život je najednou neuvěřitelně pestrý a pořád se něco děje.

Když se pak po několika měsících vrátíte domů, všimnete si jedné zvláštní věci. Lidé už se vás neptají tolik jako poprvé. Ne proto, že by vás neměli rádi, ale protože váš život se pro ně stal něčím, co si už neumí úplně představit.

Vy jim vyprávíte o Amsterdamu, plavbě po Rýnu nebo kolegovi z Rumunska, který vás naučil vařit nejlepší guláš vašeho života. Oni vám na oplátku řeknou, že si Franta koupil nové auto, Pepa se rozvedl a minulý pátek byla zase povedená párty.

A najednou vás přepadne zvláštní pocit.

Ne že by jejich život byl horší.

Jen vám připadá... strašně malý.

Ne proto, že by byl méně hodnotný, ale protože ten váš se mezitím neuvěřitelně rozšířil.

Začínáte zjišťovat, že si s lidmi, kteří celý život tráví ve stejném městě a jednou za rok jedou na týden do Chorvatska, vlastně přestáváte mít o čem povídat. Ne proto, že by byli horší než vy. Jen prostě žijete úplně jinou realitu.

A to je ten okamžik, kdy se začínáte měnit. Cestování vám rozšířilo obzory, naučilo vás fungovat mezi lidmi, zocelilo vás a dalo vám sebevědomí, o kterém jste dřív ani nevěděli, že ho můžete mít.

Jenže to ještě není ta největší změna.

Po nějaké době se vám přestane chtít vracet i do rodného města. Ne proto, že byste ho přestali mít rádi, ale protože začíná ztrácet kouzlo. Mezi sezónami raději vyrazíte někam s kolegy z práce nebo všechny našetřené peníze investujete do další cesty.

A právě tady přichází ten nejkrásnější a zároveň nejnebezpečnější moment.

Nedej bože, že se jednou vydáte na cestu úplně sami.

Protože od té chvíle už pravděpodobně nebude cesty zpátky.

Tehdy totiž zjistíte něco, co už nejde "odzjistit". Najednou pochopíte, že svět je obrovské a nádherné místo. Že se vlastně nebojíte tolik, jak jste si celý život mysleli. Že si umíte koupit letenku, zařídit ubytování, vykomunikovat problém v cizím jazyce a poradit si v situacích, které vám ještě před pár lety připadaly nepředstavitelné. Ta neviditelná zeď ve vaší hlavě se sesype jako domeček z karet.

A pak přijde další problém. Cestování je totiž neuvěřitelně návykové. Nemluvím o sbírání razítek do pasu nebo o fotkách na Instagram. Mluvím o tom pocitu. O svobodě. O tom okamžiku, kdy vystoupíte z letadla v zemi, kde jste nikdy předtím nebyli, nikoho tam neznáte a celý následující měsíc je jedna velká neznámá. Nevím, jak to funguje biologicky, ale jedno vím jistě – je to dopaminová bomba. A jakmile ji jednou zažijete, chcete ji znovu.

Nejdřív to začne nenápadně. Nějaký prodloužený víkend po Evropě, pak surfování v Maroku, potápění v Egyptě nebo trek na Azorech. Dřív nebo později ale začnete potkávat lidi, kteří už žijí úplně jinak. Vyprávějí vám o Working Holiday vízech, o Austrálii, Novém Zélandu, Kanadě nebo Japonsku. O tom, že několik měsíců cestují, pak si najdou práci, něco vydělají a pokračují dál. Najednou to přestane znít jako sen nebo něco, co dělají jen influenceři z YouTube. Říkáte si: „Vlastně… proč bych to nemohl zkusit taky?“

Přesně to se stalo mně. Několik let jsem střídal letní sezóny na říčních lodích v Holandsku a zimy v rakouských Alpách. Upřímně, byl to krásný život. V létě kola, kanály a Amsterdam, v zimě snowboard, hory a prašan. Člověk měl pocit, že našel ideální rovnováhu mezi prací a životem.

Pak ale jednoho dne zazvonil telefon.

Volal bývalý kolega z lodě. Vyprávěl mi, že s přítelkyní odletěli na Nový Zéland, koupili starou dodávku, přestavěli ji na obytný campervan a už několik měsíců cestují po celé zemi. Občas si najdou nějakou brigádu, vydělají si na další cestování a pokračují dál. Pamatuju si, že když jsme domluvili, seděl jsem ještě chvíli potichu a hlavou mi běžela jediná myšlenka.

Ty vole… to jde?

Neuplynuly ani tři měsíce a seděl jsem v letadle. Batoh na zádech, jednosměrná letenka a čtrnáct tisíc kilometrů přede mnou. Letěl jsem do země, kterou jsem do té doby znal jen z dokumentů a z Pána prstenů.

Nakonec jsem tam strávil nejlepší rok svého života. Koupil jsem si starou dodávku, přestavěl ji na obytný campervan a několik měsíců žil jako opravdový nomád. Rána často začínala koupáním v oceánu, večery končily někde na opuštěné pláži nebo pod zasněženými vrcholky Jižních Alp. Mnohokrát jsem ani nevěděl, kde budu další noc spát. A právě to na tom bylo to nejkrásnější.

Najednou jsem neměl žádný pevný plán, žádnou rutinu ani kalendář. Jen cestu před sebou a pocit, že celý svět je otevřený a záleží jen na mně, kam se vydám zítra.

Jenže všechno jednou skončí.

Platnost mých víz se pomalu chýlila ke konci a já se domů ještě vůbec vracet nechtěl. Když už jsem byl tak daleko, připadalo mi skoro jako hřích sednout do letadla a vrátit se zpátky do Evropy. Svět byl přede mnou otevřený a já měl pocit, že jsem teprve na začátku. Místo zpáteční letenky jsem proto přeletěl do Austrálie. Nějakou dobu jsem si užíval život na pobřeží, poznával nová místa a snažil se ten pocit svobody ještě trochu natáhnout. Jenže ani to mi nestačilo.

Nakonec jsem pokračoval dál do Thajska. Tam jsem udělal další spontánní rozhodnutí, které bych dnes asi úplně nedoporučoval. Koupil jsem si motorku. Nikdy předtím jsem na motorce pořádně nejezdil, ale v tu chvíli mi to připadalo jako naprosto logický nápad. A tak jsem další tři měsíce projížděl jihovýchodní Asií. Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam... byla to moje první zkušenost s Asií a byl to naprostý kulturní šok.

Nový Zéland je sice na druhém konci světa, ale pořád je to západní kultura. Mluví se anglicky, lidé přemýšlejí podobně jako my a člověk se tam poměrně rychle zorientuje. Asie byla úplně jiný vesmír. Jazyk nepřipomínal nic, co jsem kdy slyšel. Vůně na ulicích, chaos v dopravě, buddhistické chrámy, noční trhy, lidé, jídlo... Bože, to jídlo. Dodnes si pamatuju první pořádné Pad Thai na plastové stoličce někde u silnice. Za pár eur jsem dostal jedno z nejlepších jídel svého života.

Bylo to zase něco úplně nového. Zase ten pocit, že jste daleko od domova a odkázaní jen sami na sebe. Každý den řešíte něco, co jste ještě nikdy neřešili. Nikdo vás nezachrání, když uděláte chybu. Musíte si poradit sami. A víte co? Právě to mě na tom bavilo nejvíc.

Možná je to zvláštní, ale myslím, že právě ten kousek nejistoty je to, co mě na cestování přitahovalo. Nikdy jsem přesně nevěděl, co mě ten den čeká. Kde budu večer spát. Koho potkám. Jestli skončím na opuštěné pláži, v horách nebo v zapadlé vesnici, o které jsem ještě ráno vůbec nevěděl, že existuje. Nedalo se nic pořádně naplánovat a právě proto byl ten život tak neuvěřitelně návykový.

Jenže ani ten nejkrásnější příběh netrvá věčně. Peníze pomalu docházely. Účet se tenčil rychleji, než bych si přál, a já věděl, že se blíží okamžik, který jsem celou dobu vytěsňoval. Návrat do reality.

Za poslední peníze jsem si koupil letenku z Hanoje do Budapešti. Najednou bylo po dobrodružství. Během jediného dne jsem se z člověka, který ještě včera seděl na plastové židličce někde ve Vietnamu, stal zase Evropanem s kufrem v ruce a otázkou, co bude dál.

Odpověď přišla rychle. Jeden telefonát z lodě. Jedna nabídka. A bylo rozhodnuto. Letí se zpátky do Amsterdamu.

Jenže tentokrát už to nebyl ten stejný člověk, který tam před lety nastupoval poprvé. Protože jak se má člověk vrátit do běžného života poté, co rok a půl žil prakticky bez plánu? Když jste se každé ráno probouzeli s tím, že vlastně nevíte, co vás ten den čeká, kde večer budete spát nebo co budete jíst. Ze začátku je to stresující. Po nějaké době si ale uvědomíte něco zvláštního. Ten chaos se stane vaším novým normálem.

A právě tehdy zjistíte, že vám celý život chybělo něco, co jste do té doby ani neuměli pojmenovat. Naprostá svoboda. Ne ta svoboda, o které se píše v motivačních knihách. Ale obyčejná lidská svoboda. Žádné rozvrhy. Žádné povinnosti. Žádná očekávání okolí. Žádné „mělo by se“. Jen vy, vaše rozhodnutí a nekonečné množství možností.

Jakmile tohle jednou poznáte, je strašně těžké vrátit se zpátky do systému. Jenže časem jsem zjistil, že návrat do systému vlastně nebyl ten největší problém. Mnohem horší bylo něco jiného. Začal jsem ztrácet pocit, že někam patřím.

Když jsem se vracel do Česka, pořád to bylo místo, odkud pocházím. Byla tam rodina, staří kamarádi, ulice, které jsem znal nazpaměť, hospody, kde jsem kdysi trávil víc času, než bych dnes chtěl přiznat. Jenže čím déle jsem byl pryč, tím méně jsem měl pocit, že je to pořád můj život. Všechno tam bylo známé, ale já už známý nebyl sám sobě.

Lidé kolem mě pokračovali ve svých životech. Zakládali rodiny, kupovali byty, měnili práce, řešili školy, hypotéky a víkendy na chalupě. Já mezitím měnil země, kolegy, adresy a někdy i celé životy několikrát za rok. A čím víc jsem cestoval, tím méně jsem měl pocit, že existuje jedno místo, kam se můžu vrátit a říct: „Tak. Jsem doma.“

Tohle je zvláštní pocit. Protože v zahraničí jste pořád trochu cizinec. Můžete tam žít roky, mluvit jazykem, mít práci, přátele a svoje oblíbené místo na kafe, ale někde hluboko pořád víte, že jste přišli odjinud. Jenže pak se vrátíte tam, odkud jste přišli, a zjistíte, že už se necítíte úplně doma ani tam.

A najednou stojíte někde mezi. Nejste turista. Nejste emigrant v klasickém smyslu. Nejste ani člověk, který se chce vrátit a usadit. Prostě jste trochu všude a zároveň nikde.

Dlouho jsem si myslel, že je se mnou něco špatně. Že bych už měl mít potřebu někde zakořenit, koupit byt, vybrat si jedno město a začít budovat „normální život“. Jenže pokaždé, když jsem se někde na delší dobu zastavil, začalo mi něco chybět. Pohyb, noví lidé, nové prostředí a hlavně ten pocit, že nevím, co bude za půl roku. Ten zvláštní pocit, že pořád ještě něco začíná.

To je podle mě jedna z věcí, o kterých se při práci v zahraničí skoro nemluví. Všichni řeší peníze, jazyky, kariéru, zážitky a cestování. Málokdo vám řekne, že po několika letech možná přestanete vědět, kde vlastně máte domov. A že to nemusí být jen romantická představa o „citizen of the world“. Někdy je to prostě osamělé.

Když přijedete domů na Vánoce a uvědomíte si, že už neznáte polovinu lidí, o kterých se všichni baví. Když se vrátíte po sezóně a zjistíte, že vaše stará parta má úplně jiný rytmus života. Když máte nejlepší kamarády rozeseté po pěti zemích a nikdo z nich nebydlí dvacet minut od vás. A když se vás někdo zeptá: „Kde vlastně bydlíš?“ a vy začnete odpověď větou: „No... to je trochu složitější.“

Časem jsem ale pochopil jednu věc. Možná jsem domov neztratil. Možná jsem jen příliš dlouho hledal domov jako místo.

Dnes ho vnímám trochu jinak. Domov je pro mě čím dál víc spojený s lidmi. S těmi, kterým můžete zavolat po dvou letech a během pěti minut máte pocit, že jste se viděli včera. S místy, kam se vracíte a někdo vás pozná. S rutinami, které si vytváříte, i když každý rok žijete někde jinde. A s tím, že si dokážete vytvořit pocit bezpečí prakticky kdekoliv.

Možná právě to je největší změna, kterou mi cestování dalo. Ne naučit se být pořád na cestě, ale naučit se být doma i bez jednoho konkrétního domova.

Neznamená to, že mám všechno vyřešené. Nemám. Pořád někdy přemýšlím, kde jednou skončím. Jestli se usadím. Jestli budu mít jedno místo, kam se budu vracet dalších třicet let, nebo jestli budu ještě v šedesáti někde řešit, kam pojedu příští sezónu. Upřímně? Nevím. Ale už mě to tolik neděsí.

Protože jednu věc vím jistě. Kdybych tehdy zůstal doma jen proto, že jsem měl strach odjet, přišel bych o některé z nejlepších lidí, míst a zážitků svého života. A taky o člověka, kterým jsem se díky tomu všemu stal.

Cestování vám totiž nedá jen fotografie, historky a razítka v pasu. Někdy vám vezme jistotu. Vezme vám jednoduchou představu o tom, kde je vaše místo. A možná vás na nějakou dobu i trochu vykoření.

Ale zároveň vám ukáže, že kořeny nemusí vždycky růst jen na jednom místě.